Romana Klaciková
průvodkyně
Baví mě život.
Jmenuji se Romana Klaciková.
Provázím lidi tělem a jejich vnitřním světem. Tvořím Tělopříběh – prostor pro individuální setkání, ve kterém můžeme společně nahlížet na to, co se v nás odehrává. Přináším také somatické meditace, neuropraxe a další způsoby, jak se zastavit, vrátit k sobě a začít naslouchat tomu, co nám říká tělo.
Baví mě život – jeho různorodost, jeho nečekanost i všechny ty malé a velké příběhy, které každý z nás žijeme. Fascinuje mě, jak se na jednu a tutéž věc můžeme dívat úplně jinýma očima. Nemyslím si, že vždy potřebujeme najít jednu správnou odpověď nebo se přesvědčit, kdo má pravdu.
Mnohem víc mě zajímá otázka:
Co když se na to můžeme podívat ještě jinak?
Představ si třeba deset lidí v jedné místnosti. Všichni zavřou oči a dostanou jednoduchý úkol:
„Představ si stůl. Myslíš, že si všech deset lidí představí stejný stůl Jeden možná uvidí velký dřevěný stůl z kuchyně svého dětství. Druhý malý kulatý stolek. Třetí moderní skleněný stůl. Čtvrtý možná jen jeho obrys. A někdo třeba vůbec žádný obraz neuvidí. A přesto jsme všichni dostali stejný úkol. Tohle mě fascinuje.
Jak každý z nás vnímá svět trochu jinak. Jak si vytváříme vlastní významy, příběhy a souvislosti. A jak někdy stačí změnit úhel pohledu a najednou se objeví něco, co jsme předtím vůbec neviděli.
Fascinují mě příběhy lidí
Fascinuje mě příběh každého z nás. To, co jsme zažili. Co si neseme. Co nás formovalo. Co jsme se naučili. Co jsme museli zvládnout. Co jsme možná dlouho neviděli.
A je pro mě velkou ctí, když mě někdo pustí do svého příběhu.
Moje cesta
Jak jdu životem, sbírám různé dílky puzzle. Někdy vůbec nevím, k čemu budou. Jen cítím, že je mám vzít s sebou. A kam odbočím za rok? To vůbec netuším.
Nejsem moc dobrá v plánování budoucnosti. Mnohem víc mě baví být v tom, co se děje právě teď, vnímat, co ke mně přichází, a sledovat, kam mě život vede. Jdu za svými životními znameními a pořád otevírám další dveře.
Možná právě proto je mým životním motorem zvídavost.
Baví mě objevovat. Ptát se. Zkoumat. Měnit úhel pohledu.
Když tělo ví dřív než hlava
Když jsem se ocitla na vysoké škole, vlastně už na kolejích, měla jsem zvláštní pocit:
Tady nepatřím.
Nerozuměla jsem tomu. Vždyť jsem sem přece chtěla. Přála jsem si dostat se na tuto školu. Chodila jsem na doučování. Když mi přišel dopis, že mě přijali, brečela jsem štěstím.
A přesto tam byl někde uvnitř zvláštní pocit, který říkal něco úplně jiného.
V té době jsem měla také ekzém. Věděla jsem, že něco není dobře. Jen jsem ještě nevěděla, co s tím. Říkala jsem si, že to zvládnu.
Kvůli rodičům.
Kvůli sobě.
Protože když už jsem něco začala, přece to dokončím.
Psala jsem si afirmace, četla Louise Hay a snažila se sama sebe přesvědčit, že to bude dobré.
Jenže to nefungovalo. Postupně přicházely další zdravotní obtíže. Studium jsem musela prodlužovat. A někde uvnitř jsem začínala chápat, že moje tělo už dál nemůže.
Začala jsem jezdit k léčiteli, přešla jsem na dálkové studium, začala jsem si sama vydělávat…
A potom, těsně před státnicemi, jsem s tím švihla.
Prostě jsem své studium ukončila.
A dnes studuji s radostí to, co mě skutečně fascinuje.
A takhle nějak žiju..
Dnes už se nesnažím mít všechno naplánované.
Spíš naslouchám. Sobě. Svému tělu. Intuici. Životu.
Mám ráda ticho, přírodu, živé jídlo a lidi, se kterými můžu být opravdová.
A jsem vděčná za všechny, kteří mě na mé cestě podporují, inspirují a někdy mě přimějí podívat se na něco úplně jinak, než jsem to viděla předtím. Proto se proměňuje i to, co přináším.
Bude mi ctí Tě podpořit na Tvé cestě.
Romana